Rineloricaria sp. RED
Výskyt: Jižní Amerika, přesný původ neznámý (stav k 12.6.2010).
Velikost až 11 cm.
Obecný popis
Rineloricaria sp. RED je další z řady oblíbených a v akváriích hojně zastoupených krunýřovců, jehož původ a druhové určení je nejasné. Dle dostupných informací se tento krásně cihlově červeně zbarvený krunýřovec poprvé objevil v roce 1970 v bývalé NDR.
Bohužel ani německým akvaristům, kteří pátrali ve své domovině po původu prvních červených loricarií se nepodařílo zjistit, zdali se jednalo o barevnou odchylku druhu Rineloricaria lanceolata vybranou z potomstva a dále množenou chovatelem, nebo zdali se jedná o jinou stanovištní přírodní formu importovanou kdysi do NDR. Ryby zbarvením podobné Rineloricaria sp.RED bývají dováženy s přírodních stanovišť pod názvem Leliella sp. "Red", mají však trochu jiné anatomické znaky. Tyto ryby byly již několikrát rozmnoženy, ale mají menší počet jiker a jejich odchov je dosti obtížný. Proto momentálně převažuje názor, že ryby vyskytující se v hojném počtu v akváriích jsou "kříženci" mezi druhem Rineloricaria lanceolata a rybami momentálně nazývanými Leliella sp. RED.
Tuto teorii podporuje potomstvo i mnou chovaných ryb. Toto je barevně velmi variabilní v odstínech od červenooranžových přes oranžovohnědé, šedobílé až po černobílou (původní zbarvení Rineloricaria lanceolata.) Jediné s čím nemůžu zcela souhlasit je vytvoření samostatného "druhu" Leliella sp. ROT. Jelikož je Rineloricaria lancelolata druh s širokým rozšířením po celé jižní Americe a díky tomu má taky mezipopulační variabilitu, lze očekávat, že červené ryby rodu Leilella jsou jen barevnou a fenotypovou odchylkou. Jelikož se již po mnoho generací údajní "kříženci" plně plodně "kříží", nelze myslím uznat dle Darwinovy teorie, že se v tomto případě jedná o samostatné druhy.
Když jsem začínal, byly ryby prodávány pod názvem Rineloricaria lanceolata RED. Je pravda, že jsem před x lety měl v chovu pár červených ryb z jiného zdroje, které měly jikry větší, při tření byly hodně divoké, často si na snůšce jiker pochutnaly a odchovat je byl problém. V té době mezi chovateli panoval názor, že tmavě zbarvení samci jsou lepší pro odchov, lépe o jikry pečují. Proto se často v chovech používali, potomstvo se následně roztřídilo na červené a obyčejné (černo-bílé) a poslalo do výkupu.
Aby byl příběh červených lorikárií ještě zamotanější, je třeba říct že se mezi chovateli traduje ještě jeden názor, který je podložený akvaristickou praxí. A to že pěkně červenou lorikárii nelze udělat bez krmení potěru naupliemi artémií či červeného planktonu tedy krmivy obsahujících astaxantin. Bez toho krmení hned od začátku odchovu nikdy nedosáhneme krásně červeného zbarvení. Tento názor mohu potvrdit i já. Stávalo se mi že jsem koupil krásně červené i dospělé kusy, které postupně díky mému krmení rybím masem či přizpůsobení se světelným podmínkám postupně hnědly a tmavly.
Dle zahraničních zdrojů nejsou dnes čistě červené ryby bez tmavěhnědých skvrn na těle na běžném trhu k mání, údajně pár chovatelů (členů skupiny IG-BSSW v Německu) čistou linii v akvarijních chovu drží.
Nádrž: Velikost nádrže pro pár či trojku dostačuje kolem 50 litrů s klasickým vzduchovým filtrem, větší objem je samozřejmě lepší. Ryby nejsou světloplaché, takže není nutno vytvářet pro tyto ryby speciální úkryty z kamenů či kořenů asi temná místa.
Osázení akvária rostlinami je vhodné.
Náročnost: Tento červený krunýřovec s dlouhým tělem se hodí do každého udržovaného akvária, ve kterém se nenacházejí žádní velcí dravci. Na chov jsou od velikosti kolem 3 cm nenároční, jsou to všežravci se sklonem spíš k masožravosti. Žádné speciální nároky nemají.
Poznámky k chovu
Teplota: 23 - 28 °C
pH: 6 - 8
dGH: 5 - 20 °N
Voda: sladkovodní
Ryby chovám ve vodě pH 7.2, vodivost mezi 260 - 330 mikroSiemens, teplota 25 - 28 stupňů C. Ryby preferují potravu podobnou jako ryby rodu Hypancistrus: komáří larvy, plankton, rybí maso, tablety Hikari pro masožravé sumce. Většinu dne tráví sumci ležíce na dně, dle zahraničních zdrojů čistá populace se zdržuje více na listech velkolistých rostlin.
Doplnění a poznámky Honzy Burzanovského (Mlynář):
A pro ty co nečtou komentáře u karet Atlasu přikládám popis Honzy Burzanovského, jelikož myslím, že pro popis chovu této ryby je povolanější než já, jelikož se na vlastní kůži měl možnost setkat s čistě červenou línií z importu:
"Ahojky Milane. To, co píšeš v prvním, základním odstavci je skutečně pravda. Podobně, jako je tomu i u chovaných a odchovávaných rybek i z úplně jiných čeledí u nás, i zde se jedná o dva rozdílné typy (snad taxony) lorikárií.
Někdy okolo roku 1993 jsem získal od jednoh dnes již neexistujícího pražského importéra sytě červené lorikárie, které se při bližším ohledání docela dost lišily od již tehdy u nás poměrně dost množených "červených lorikárií". To, co se tu již tenkrát množilo byly a ve většině případů dodnes jsou skutečně "červené" R. lanceolata a není neobvyklé, že tyto linie mají tendence při odchovech jít buď zpět k výchozímu základnímu typu a nebo se z nich dají "odhazovat" hnědé (Chocko, Shocko, Choco, atd...), černé, mrkvově nažloutlé a šedé "lanceolaty".
Mohou z toho dokonce padat i xantorické formy. Kdo si s "červenými" lanceolatami dá pořádnou práci a nešidí je na krmení (především mražená buchanka - cyclop), může skutečně docílit velmi krásných červených odstínů a poměrné stability červeně zbarvených populací (viz např. odchovy p. Ešpandra z Rychnova nad Kněžnou).
Ony skutečné "červené lorikárie" se k nám dostaly (nevím kolikrát, ale krom mé linie, kterou snad dnes udržuje //doufám// jeden můj kamarád, jsem je nikdy u nikoho jiného neviděl) jak jsem již poznamenal okolo roku 1993. Tyto odchytové lorky mi tehdy daly pěkně zabrat.
Trvalo prakticky dva roky, než se mi podařil první výtěr, od kterého se pak odvíjely všechny následující populace a to dokonce od jediného páru - posledních dvou rybek, které mi tehdy z původního hejnka zůstaly. Málem jsem to už vzdal a onen zásadní výtěr přišel již ani ne za 5 min. dvanáct. Léta jsem pak tyto ryby množil pro export a tu a tam si je vzal odemne i někdo z mých známých. Většinou si stěžovali, že jim rybky nevydržely déle jak dva měsíce a odešly. Onen přítel byl jediný, kdo slavil další úspěchy.Co se publikací týče, tak jsem na rybky, které byly mým červeným lorkám nejpodobnější narazil později jen v Aqalogu - All "L" fishes (1.vyd.) na str. 9. Jsou tam dvě fotky tzv. Rineloricaria sp. "Red" (obch. náz: "RED-LIZARD-CAT") - L010a / S43010a. Focené rybky měly pocházet z německých odchovů.
Jelikož jsem měl i R. lanceolata a to nejen ony "červené lanceolaty", ale díky variabilitě tohoto druhu u nás i všechny možné další barevné formy, měl jsem dost a dost času se zabývat zkoumáním podobnosti obou "druhů?".
"Mé červené" byly o něco menší, štíhlejší a divočejší rybky, třebaže to nutně nemusí nic podstatného znamenat, neboť jak dobře víme, mnohý druh po zdomácnění v našich akváriích modifikuje do "pantoflí, županu a spokojeného teřichu". Nicméně bylo zde možné pozorovat poměrně značné morfologické odlišnosti ve stavbě ploutví a předních partií těla.
Bůh ví, odkud ty ryby původem pocházely, nejlépe mi to s nima ale šlo, když jsem v Úvalech používal velmi tvrdou vodu z vlastní studny (cca okolo 1300 uS) s pH okolo 7.5. Je zajímavé, že onen kamarád, který je snad uchovává dodnes má vodu mnohem měkčí - prý okolo 380 uS - a rybky mu šly/jdou stejně dobře. Jakmile jsem se pak přestěhoval na mlýn, kde jsem měl vodu značně měkkou (cca 80 uS), byl s úspěchem konec. Staré chovné kusy ještě asi půl roku dojížděly a dočkal jsem se od nich pár stovek mladých, během jednoho roku ale byl naprostý konec.
Tyto červené rybky v dospělosti dorůstaly v těle maximálně do 9 - 10 cm, třely se do "trubkovitých" jeskyněk a počet jejich šedozelených jiker býval cca od 80 do 150 ks. Již týden stará mláďata byla na první pohled krásně sytě červená a nikdy se ani mně a ani výše zmíněnému kamarádovi nestalo, že by z odchovů vypadla jakkoliv odlišná rybka. Základní odchovy se konaly na naupliích artémií a jemném rybničním planktonu"
Poznámky k odchovu (rozmnožování)
Teplota: 26 - 26 °C
pH: 7
dGH: 5 - 15 °N
Pohlavní rozdíly jsou v dospělosti dobře patrné, samci po boku hlavy vyrůstají husté štětiny, prsní ploutve má po celé ploše pokryty pravidelnými řadami trnů tvořící jakoby kartáč. Samice tyto štětiny ani kartáče nemají, v případě zaplnění jikrami mají břiční dutinu viditelně zvětšenou.
Opět doporučuji chov párový, samec a samice 1:1. Samice se plní rychle takže by víc samic mohlo vést k nadměrnému vyčerpávání samce i s následkem smrti. Při chovu více podobně velkých samců pohromadě dochází k jejich soubojům o nejlepší trubku, při kterých samci kartáči na bocích hlavy odřou tělo soka v oblasti ocasu. Tato zranění rychle zaplísní a ve většině případů dochází k úhynu samce.
Při výše zmiňovaném kvalitním krmení živočišnou potravou s vyšším obsahem bílkovin a pravidelné 14 denní výměně vody se ryby třou bez jakékoliv další stimulace.
Podmínkou k rozmnožení je zajistit samci vhodný úkryt k ochraně jiker před predátory. Tím nejlepším a nejjednodušeji získatelným je dle mého názoru bambusová trubka s vnitřním průměrem 20 - 22 mm. Někteří autoři uvádějí že používají i trubky tenčí. Kdysi jsem zkušel trubky plastové, docházelo však u nich k častějšímu vyhazování jiker (patrně se na hladký vnitřní povrch hůře lepí). Trubka pro tření musí být oboustranně otevřená. Samice klade kolem 80 - 100 ks šedozelených jiker, čistá červená forma má údajně počet jiker menší cca. 30-40.
Jikry samec čistí a zajišťuje jim přívod prokysličené vody dle teploty po dobu 8-10 dní. Ihned po vylíhnutí potěr s nestráveným žloutkovým váčkem opouští trubku a zavěsí se na místo v akva kde nejvíce proudí voda - nejčastěji na sklo vedle vývodu z filtru. Tam přibližně 2-3 dny tráví žloutkový váček. Po strávení žloutkového váčku je nejlepší potravou pro potěr jak již bylo zmíněno nauplie artémií či jemný plankton. Vhodné je taky přidat mladým spařený list salátu či jinou rostlinnou potravu. Z artémie je ideální přejít na krmení planktonem, ryby přijímají i jemnou granulovanou či vločkovou potravu či mikry.
Při odchovu klasicky v elementce jsem se dlouho potýkal s problémy s úhynem potěru. Často po výměně vody docházelo k masivním jednorázovým úhynům nebo mladé hynuly po 1-2 ks denně z neznámých příčin. Jelikož jsem se stejnými problémy potýkal i u potěru hypancistrusů, rozhodl jsem se vyzkoušet i odchov Rineloricarií v tzv. "Gerd-boxu" (malá odchovná nádobka umístěná ve velké nádrži s přívodem prokysličené vody pojmenovaná podle svého německého tvůrce Gerda Andrta). Úspěšnost odchovu byla podobně jako u hypancistrusů velmi dobrá. Úhyny skoro nulové, vysoká rychlost růstu, jednoduchá údržba.
Vysvětlení může být několik:
1. stabilita kvality vody - ve větším akváriu nejsou velké výkyvy v obsahu dusíkatých látek jako v elementkách s malým filtrem;
2. rychlý přístup potěru k potravě - potrava je soustředěna na malé ploše dna a ryby nemusí potravu hledat tudíž se kvalitněji nasytí;
3. vyšší obsah kyslíku ve vodě - ryby se cítí lépe a prospívají lépe;
4. nejsou tolik kontaminovány baktériemi a houbami držícími se na dně a nade dnem.
Po týdnu je možno začít přikrmovat větší stravou - ideální je plankton nebo mikry později jemně granulovanou potravou. Pokud má potěr dostatek jemné živočišné stravy, rostlinnou nijak moc nevyhledává. Po dosažení velikosti kolem 3 cm je už bezpečné ryby přesunout do klasického akvária na dochov. I potom ovšem nedoporučuji velké výměny čerstvé vody. Růst ryb je při dobrém krmení poměrně rychlý.